Kromě reedice knihy Dvanáct knih o hornictví a hutnictví Jiřího Agricoly pracujeme a dáváme dohromady sbírku příběhů, pověstí a legend z hornického světa. Texty "překládáme do současné češtiny", originál textu na požádání zašleme. Upozorňujeme, že originál textu nemusí vyhovovat současné korektnosti.

Zde přinášíme malou ochutnávku. 

O PUSTECKÉM A PEPÍKOVI

     Pepíkův táta denně fáral do dolu. Jednou se ale nevrátil domů. Od stropu se uvolnil veliký balvan, a když ho kamarádi pod závalem našli, byl už mrtev. Pochovali ho na karvinském hřbitově. To bylo Pepíkovi třináct let. Smutně stál u otcova hrobu. Dobře věděl, že teď rodinu čeká hlad a bída.

     Matka však byla statečná a nezalekla se. Denně jezdila s Pepíkem na haldu pro opuku1 a po večer vysedávala s jehlou v ruce. Při svíčce šila sousedkám zástěry a prádlo, jen aby uživila svou početnou rodinu. Byla to *práce nelehká. Na chalupě byl dluh a věřitel** hrozil, že když vdova nebude moci řádně platit splátky, tak ji i s dětmi z chalupy vyžene a dá ji někomu jinému.

     Pepík slýchal, jak maminka často v noci bezmocně pláče. V jedné smutné chvíli prohlásil: „Je mi už skoro čtrnáct let. Půjdu na šachtu a začnu vydělávat.“ Maminka se usmála a pohladila ho. Jak řekl, tak udělal.

     Revírník ho přidělil jednomu starému zkušenému havíři (předákovi). Ten měl chlapce vyučit havířskému řemeslu. Pepík mu dělal folovače3. Nakládal velkou lopatou uhlí do táček a vozil je na vyznačené místo. Tam uhlí vysypal a vracel se pro nové. Na dlaních se mu vytvořily krvavé puchýře a moc ho bolely. Ani bolest v zádech nepolevovala, to jak vozil plně naložené táčky4. Plakával někdy bolestí, ale jen potají. Bál se, aby se mu kamarádi nesmáli. I starý havíř pozoroval slzy a smutek v Pepíkových očích, ale to byl dobrák, nikdy se nikomu nesmál. Domlouval mu: „Všechno chce svůj čas. Zvykneš si na těžkou hornickou práci. Jsi havíř, rozumíš, ti nebrečí. Na chvíli si odpočiň a pak znovu do práce.“ A protože měl chlapce rád, odvozil pár táček za něho.

     Za měsíc, když bral Pepík první výplatu, byl hrdý na to, že může být rodině užitečný. Havířskou práci si pak oblíbil stejně, jako jeho otec. Přivykl už jejímu rytmu, a i když se někdy zdálo, že je se silami u konce, vzpomněl si na dluh, zaťal zuby a pracoval dál.

     Jednoho dne se mu ale udělalo opravdu špatně. Cítil závrať, před očima se mu točila rudá kola a v hlavě jako by mu někdo bušil kladivem. Když si to řekl svému předákovi, ten ho hned poslal k výtahu, protože věděl, že si nikdy pro nic za nic nestěžuje. Pepík vzal kahanec a šel, co noha nohu mine. Z místa, kde pracoval, to byl pěkný kus cesty. Obléval ho studený pot, naskakovala mu husí kůže a srdce mu bušilo jako po vysilujícím maratónu. Když se mu zatmělo před očima, postavil kahan na zem a opřel se o stojku5. V myšlenkách dlel doma. Máma mu už jistě chystá večeři a sourozenci dávno spí. Po chvíli sáhl Pepík pro kahan, že půjde dál, ale vidí, že už nesvítí. Šel tedy ještě pomaleji, pravou rukou osahával stojky a tak hledal ve tmě cestu. Ruch práce zůstal daleko za ním. Obklopovala ho jen černá tma a černé ticho. Minul starý překop6 a rukou maně zavadil o kříž.

     „Pane Bože, plyn!“ Zmocnila se ho panika. V mozku mu zvonilo jako na poplach.

     Najednou div. V boční chodbě, daleko vpředu, uviděl světýlko. Někdo tam šel a Pepík pospíchal za ním. Bylo to divné světlo. Když Pepík odpočíval, i ono čekalo, až se opět vzchopí. Když tak chvíli za světlem chodil, poznal, že zabloudil. I světlo se najednou ztratilo.

     „Maminko, já se bojím,“ plakal Pepík. Tu s ním někdo lehce zatřásl a Pepík otevřel oči. Před ním stál horník s dlouhou šedivou bradou, v hornickém kroji, na kterém se mu blýskaly zlaté knoflíky. V levé ruce držel zlatý kahan v pravé stříbrný kylof7. Čepici měl zdobenou peřím.

     „Zdař Bůh, pane Pustecký,“8 vzrušeně zvolal Pepík.

     „Poznal jsi mě, chlapče. Neboj se. Schválně jsem tě vylákal, abych se ti odměnil za lásku, kterou chováš k matce, sourozencům a šachtě. Teď pojď se mnou.“

     Pustecký šel vpředu a Pepík za ním. Docela zapomněl na své potíže. Míjeli pusté překopy a překračovali povalené stojky. Čím déle šli, tím víc ustupovala tma a kolem dokola se rozlévala podivná záře. Uhlí už zde nebylo. Všude, kam oko pohlédlo, bylo zlato a stříbro. Lesk těch kovů znásoboval ještě odlesk hornických kahanů, jichž zde bylo veliké množství zavěšeno u stropu. Z hlubin tohoto fantastického místa zněl rytmus práce.

     „Slyšíš? „ptal se Pustecký Pepíka. „Tady se pilně pracuje. Všichni ti, kteří v dolech zahynuli při různých neštěstích a katastrofách, zde pracují. Oni zahynuli jen pro vás, lidi nahoře, ale tady pro nás ne. Pověz o tom svým kamarádům! Také jim pověz, že zde nikdo necítí únavu a že my zde dole bdíme, aby se vám nahoře nic nestalo! A stane-li se, spěcháme vám na pomoc. Jsme přátelé všech, kdo mají rádi své šachty. Řekni lidem nahoře, ať jsou k sobě přátelští, ať jsou si bratry! Vyřídíš to, Pepíku?“

     „To víte, že jim to povím.“

     „Dobře, věřím ti. Teď už půjdeš k svým. Buď stále tak hodný, miluj svou matku i svou práci. Nikdy na ně nezapomínej. A tady máš ode mne dárek. Není veliký, ale vystačí vám na dlouho.“

     S tím podal Pustecký Pepíkovi hrudku zlata, velkou jako pěst. „Dej ji matce, ať ji prodá a zaplatí dluh na chalupě: A ty mi do dolu víc nechoď! Jsi ještě mladý na tak těžkou práci. Až dorosteš a budeš mít víc síly, pak se do dolu vrať, rozumíš?“

     „Rozumím a za všechno vám moc děkuji.“

     Pustecký vyvedl Pepíka až na známá místa. „Slyšíš, jak tvoji kamarádi pilně pracují? Nezapomeň jim vyřídit můj vzkaz!“ Nato Pustecký zmizel, stejně jako se objevil.

     Pepík uviděl svého předáka, a ten se ho udiveně ptal: „Kdes byl, Pepo, tak dlouho?“

     „Dlouho? Vždyť jsem jen chvíli chodil s Pusteckým po dole.“

     „Kristepane! Chvíli? Už týden tě hledáme. Už jsem si myslel, že nadarmo. Tvá matka si doma rve vlasy z hlavy.“

     „Však tady mamince něco nesu,“ řekl Pepík. „Dal mi to Pustecký." A ukázal havířům hrudku zlata.

     „Opravdické zlato! Dobrý je ten Pustecký,“ uznale pokyvovali havíři hlavami. „Povídej nám o něm!“

     Pepík se nenechal prosit. Věrně vyprávěl vše, co jim Pustecký vzkázal. Plnil tak svůj slib. Kamarádi poslouchali, ani nedutali.

     Po šichtě spěchal Pepík domů. Nelze slovy vypovědět radost matky, které se vrátil ztracený syn. Jeho návrat ji těšil víc než zlato, které přinesl.

     Od těch dob se jejich život změnil. Matka zlato prodala, vyplatila chalupu a ještě zbylo na Pepíkova studia. Do dolu se vrátil jako báňský inženýr. Až do stáří pracoval na šachtě, kde kdysi dělal jeho otec a kde začínal i on sám. Na Pusteckého vzpomínal rád a s vděčností. Toužil po tom, aby se s ním mohl ještě jednou v životě setkat, ale to se už nikdy nestalo.

Jazykově a stylisticky přepracováno podle originálu z knihy Slezské báje a pověsti národní (1877).