17. listopadu  zemřel Jan Klusáček. Při této smutné příležitosti uveřejnujeme rozhovor  který vedl Miroslav Vlček s panem Janem Kusáčkem pro časopis Trhací technika a pyrotechnika.

V tomto rozhovoru představujeme střelmistra a TVO, který spojil dvacet let svého života s budováním pražského metra. Svou práci si ale, na rozdíl od mnohých jiných, nevybral, nýbrž mu byla určena. Přesto se jí zhostil tak, že dnes patří k osobnostem tohoto oboru (je členem Slovenské společnosti vrtacích a trhacích prací, Rakouského svazu střelmistrů, nositelem odznaku Trhavinou pro mír a vicepresidentem STTP). Jeho pohled na dobu sedmdesátých až devadesátých let je poněkud jiný a docela koresponduje s tím, že si v těchto měsících připomínáme třicetileté výročí tzv. sametové
revoluce.

Můžete popsat vaše střelmistrovké začátky?

V roce 1953 jsem absolvoval průmyslovou školu v Šumperku. Po ní jsem nastoupil do Dělostřeleckého technického učiliště v Martině. Díky mému prospěchu mi po vyřazení nabídli, abych zde zůstal jako učitel, tak jsem jako voják z povolání ještě tři roky vyučoval předmět konstrukce munice a pyrotechniky. V roce 1959 jsem se oženil a byl převelen do Prahy jako náčelník dělostřeleckého vyzbrojování – posádkový pyrotechnik.Moje manželka pracovala jako civilní zaměstnanec MNO-GŠ. V roce 1965 jsem dostal nabídku a přešel jsem také na Ministerstvo obrany, a to na oddělení vyzbrojování. Jezdil jsem tehdy do Mukačeva, kde jsem přebíral munici a určoval, kam dál poslat vagóny. Bylo to hodně papírování, ale také práce venku při fyzické kontrole a převzetích. Jednou jsem ale od náčelníka dostal rozkaz, abych jel
do Týniště a ubytoval sovětské vojáky. „Ale v prostoru v lese, ne v kasárnách.“ Když jsem se vrátil a hlásil splnění rozkazu, řekl mi: „Ráno jsi kolaboroval, tak se teď půjdeme ožrat.“ No, a pak přijeli… Však víme.

To byl pěkný pracovní postup. 

Toto období bohužel skončilo už v roce 1970. Pro svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a s normalizací jsem musel odejít z armády a byl jsem různě perzekvován. Když mi brali na vyšetřovně otisky prstů a prováděli další úkony, řekl jsem, že si připadám, jako bych byl nějaký těžký zločinec. Beze slova mě pustili. Nicméně jsem byl mimo jiné sledován, všelijak popotahován apod., což mám dnes doloženo. Jsou tam hlášení jako: „Objekt vyšel ven v doprovodu zamířil kestanici metra…“ atd. Když jsem se někdy někde zdržel přes noc nebo na pár dní, vítal mě soused: „To jsem rád, že vás vidím. Zase tady byli a vyptávali se. Nevěděli jsme, co je s vámi.“ A bylo toho více. Mimo jiné mě to stálo i manželství. Později jsem se dozvěděl, že jsem byl zařazen i do akce NORBERT, což mělo být odstranění režimu nepřátelských osob do pracovních táborů. Pracovně jsem v roce 1970 nastoupil jako střelmistr
k Výstavbě Kladenských dolů (VKD), kde jsem se měl „dělnicky zocelit“. To byla krušná doba. Když jsem si například dovolil upozornit, že hornina není dobře navrtaná a nemuselo by to dobře dopadnout, bylo mi řečeno: „Mlč! To vrtali komunisti.“ Co mě šokovalo asi nejvíc, bylaskutečnost, že slovo „komunista“ bylo i pro dělníky největší nadávkou. O lecčems také svědčila návštěva soudruha Kapka na metru, který nám říkal: „Víte, soudruzi, jaký je rozdíl mezi vládou a obilím? No žádný. Obojí semusí vymlátit, když se chce jíst.“ Tak v tomhle prostředí jsem se tedy měl zocelovat. Se svou minulostí jsem si tu připadal jako zajíc na honě, když potom zjistili, že jsem byl voják z povolání. O mnohém, myslím, svědčí i následující historka. V tédobě jsme pracovali s razicím štítem RS 218 naší výroby. Nechtěl bych se tady vyjadřovat polopaticky, ale mnohým pamětníkům toto označení jistě připomene i určitý jinotaj odpovídající době, který se z oné kombinace písmen a čísel vytvořil. Pro luštitele to může být zajímavý kryptogram. V roce 1972 jsem přešel k Metrostavu jako starší střelmistr. Pracovali jsme s nemechanickým štítem, který neměl zajištěné všechny důležité součástky, a při provádění trhacích prací bylo nutné mnohé z nich důkladně zabezpečit před poškozením rozletem horniny. To byla hodně odpovědná práce.

Můžete popsat, jak tam probíhala vaše práce střelmistra?

Hodně záleželo na tom, v jakém prostředí a místě jste razili. Jestli to bylo pod zástavbou, nebo dál od ní a v jaké  hornině. Specifikum bylo, když jsme třeba podcházeli pod Vltavou. Razili jsme samozřejmě nejdříve pomocnou štolu, abychom věděli, jakou horninu máme před sebou. Podle toho se pak dělaly dukolové injektáže prostřednictvím vrtů shora, aby se stěny a nadloží zpevnilo a nedocházelo k průsakům. Při razicích pracích pro nás byla velkým přínosem spolupráce s brněnským Výzkumným ústavem inženýrských staveb (VÚIS) pod vedením pana Ing. Radovana Poděla, CSc. Jejich měřič, pan Ing. Luděk Bartoš, se kterým jste měli zajímavý rozhovor v minulém čísle, pro nás prováděl měření seismických účinků střelby na povrchové objekty v pásmu ohrožení. Teprve po vyhodnocení výsledků jeho měření jsme mohli stanovit další, pokud možno optimální postup při ražbě. Ta probíhala zjednodušeně takto: První parta podle nákresu navrtala vrty pro trhavinu. Pak nastoupil střelmistr se svými pomocníky a podle měření rozmístil do vrtů výbušninu v časovaných rozbuškách řady Metro (typu DEM, DED a DEP). Jako trhavina se tehdy používal  hlavně Perunit vyráběný v Pardubicích nebo východoněmecký Gelamon. Pomocníci to pak utěsnili ucpávkou z jílu. Když odešli za ostatními do krytu v dostatečné vzdálenosti, střelmistr spojil rozbušky do série, připojil na hlavní roz-
nětné vedení, sám odešel od čelby do bezpečnostní vzdálenosti, zde napojil roznětnici RKC1 na hlavní roznětné vedení vedoucí k odpališti a provedl odpal. Po něm bylo potřeba aspoň deset minut čekat na odvětrání prostorů. Pak přišli nakladači a rozpojená hornina se vyvezla. 

Na Metrostavu jste potom zůstal až do důchodu…

Ano. A chtěl bych říct, že tam k nám měli poněkud jiný přístup. Mé zkušenosti zde cenili bez ohledu na olitické názory. Díky tomu jsem si mohl dodělat postgraduální studium na Vysoké škole Pardubice na technického vedoucího odstřelů. To významně rozšířilo mé technické znalosti a umožnilo mi řídit stavební i destrukční práce. Když jsem slavil padesátku, zavolal si mě ředitel, pan Ing. Karel Bláha, bokem a předal mi zlatý odznak Budovatel metra. „Nikde se s tím neukazuj, ale zasloužíš si to,“ řekl mi. Oficiálně to nešlo. Ale když jsem u toho, ten přístup vedení Metrostavu se netýkal jenom mne. Vždycky se tam uměli zastat lidí postižených normalizačním režimem. Tak zde pracovali třeba i disidenti jako pánové Petr Uhl, Pavel Bratinka, Václav Malý, Jiří Dienstbier a mnozí další. Můžu říct, že to byli solidní,
vzdělaní lidé.

Měl jste možnost se s nimi setkat? Co tam vlastně dělali oni, intelektuálové?

Jiří Dienstbier a Petr Uhl byli v kotelně. Starali se, abychom měli teplou vodu na koupele a tak. Václav Malý pracoval v šatně. Vydával a přijímal lampy a uklízel převlékárny. Ty byly dvě – čistá a špinavá – a oblečení se na řetízkách  vytahovalo nahoru pod strop jako na šachtách. Ale s panem Uhlem jsem měl možnost setkat se osobněji. To jsme na Rohanském ostrově měli odstřelit jeden objekt. A pan Uhl se nějak dostal k tomu, že mi ucpával vrty. Nevěděl, že  jsem bývalý voják z povolání, ale já jsem měl z vojny zkušenost, jaké to je, když jste pod dohledem. Tak jsme o  ničem nepracovním nemluvili. Nás tehdy ostatně „hlídal“ kapitán Řežábek, a ten byl dost velký slídil. 

Říkal jste, že vedení Metrostavu mělo benevolentnější přístup k lidem s jinými politickými názory. Platilo to i pro tyto disidenty?

Ale ano. Vzpomínám si, když v roce 1988 přijel na oficiál ní návštěvu Československa francouzský prezident Mitterrand a vyžádal si oficiální snídani s představiteli disentu. To u nás byli hned pracovníci státní bezpeč-
nosti s požadavkem, ať se dají na tu dobu pozvaným směny tak, aby se na akci nedostali. To se týkalo hlavně pánů Dienstbiera a Uhla.Vedení to odmítlo s tím, že v tomhle provozu to takhle dělat nejde, že se jedná o životy lidí a tak podobně. No, nakonec na té slavné snídani byli. A o rok později přijel pan Dienstbier, už jako ministr, na Metrostav a poděkoval lidem, se kterými tam pracoval.

Dělal jste tedy někdy i na povrchu?

Pod vedením Ing. Jaromíra Dostála třeba při destrukčních pracích na kostele a nádražní budově v Želivce. K tomu je třeba mít mimo jiné znalosti statiky. Vědět, která zeď půjde dolů jako první a kterou si nechat na konec. U Metrostavu se dělalo podle toho, jaká byla zakázka a co všechno obnášela. Taky jsem se podílel na odstřelech komínů, ale toto téma máte zpracované už v jiném čísle.

A v dolech?

Ne. Ale poznal jsem lidi, kteří pracovali jako střelmistři na ostravských šachtách a přišli do Prahy dělat na metro. Těm jsem vždycky kladl na srdce, že je významný rozdíl provádět trhací práce v šachtě, kde je nadloží 50 metrů   v městské zástavbě, kde je to třeba jen pět. Oni byli zvyklí přidat, kde to šlo, ale tady byl potřeba mnohem větší cit.

Vaše práce je hodně nebezpečná. Byl jste někdy svědkem mimořádné události?

Ne. Vím, že – i celosvětově – se mluvilo o tom, že při ražbě tunelů bývá na jeden kilometr jeden mrtvý, ale my jsme žádný tragický případ neměli. Při stavbě metra samozřejmě úrazy byly, dokonce i smrtelné, ale ne vlivem trhacích
prací. To spíš někde na někoho něco spadlo, špatně zacházel se strojem a podobně.

Ale byly chvíle, kdy jste měl při své práci opravdu strach…

Ne. Jak jsem říkal, u nás při trhacích pracích nikdy k ničemu závažnému nedošlo. Když se podíváte na objekt, který máte střílet, musíte vědět, co je třeba udělat, překontrolovat si to a udělat to. Asi jsem měl i štěstí na lidi, se kterýma jsem pracoval. Věřil jsem jim, že udělali svou práci poctivě a že to odejde. Vždycky to odešlo. Ale mohu vám k tomu strachu říct takovou příhodu. Když jsem ještě v Praze dělal posádkového pyrotechnika, konala se zrovna Spartakiáda. V tu dobu se na vlakových kolejích do Prahy našel obal s označením rtuti. Všechny napadlo, že jde o sabotáž. Rtuť je jedovatá a je součástí výbušnin. Tehdy pro mě přijeli, abych to šel zkontrolovat a zabezpečit. Všichni měli obavy se k tomu jenom přiblížit. Když mě přivezli, prohlédl jsem si a vyhodnotil situaci a pak ten obal zvedl. Přál bych vám vidět, jak najednou leželi všichni na břiše. Včetně generála od drah. To je taky strach. Vysvětlil jsem jim, že rtuť se
v takových obalech skladuje a přepravuje a žádné nebezpečí nehrozí. Asi to někdo náhodou vyhodil z vlaku.

Máte k tomu tedy dost šťastný přístup.

Podívejte, já říkám, že pyrotechnik je něco jako doktor. To bylo moje krédo. Musí přesně vědět, kde je na výbušnině citlivé místo, jestli třeba zápalka není aktivovaná… Podle šablonování musí poznat, o co jde. Zda byla munice vystřelena, jaká je její konstrukce… Podle toho se rozhodne k jejímu zničení buď na místě, nebo ji odveze na jámu. Doktor taky ví, že když bolí hlava, tak to bude mít někde nějakou příčinu, někde je nejslabší článek.

Určitě jste ale v té době zažil spoustu zajímavých historek…

To víte... Když jsme podcházeli trasu A (Vinohradské hřbitovy), probourali jsme se rovnou do hrobu. Naštěstí to nemělo žádné následky, truhla se nepropadla, protože byla jištěná ostěním tunelu. Ale při odborném rozboru vody se pak našli mikrobi nemocí starých staletí. Za Nuselským mostem zas měla podzemní dráha danou rozteč. Jenže vagony, které nám tehdy ze Sovětského svazu dodali, byly širší. No, vracet se nemohly, protože soudruzi v SSSR se nemýlí, tak jsme odstřelovali nástupiště, aby se mohly patřičně rozšířit koleje. Jindy, když jsme razili pod Václavským náměstím, stávalo se, že zahraniční hosté vybíhali z hotelů a žádali o pomoc, protože si mysleli, že je zemětřesení. Takováto byla síla. Tak všude visely cedulky s anglickým vysvětlením, o co jde a že nebezpečí nehrozí. 

Jak jste prožíval přelom let 89 a 90? Byl jste rehabilitován, povýšen do hodnosti plukovníka… Měl jste pocit satisfakce?

Hlavně jsem měl ten dobrý pocit, že už nemusím mít strach. Zúčastnil jsem se několika demonstrací a byl jsem rád, že to nakonec tak dopadlo. Jenom jsem časem získal pocit, že sice je svoboda projevu, takže si můžete říkat, co chcete, ale čeho tím dosáhnete… Já jsem tehdy byl u nějaké komise Ministerstva vnitra. Nabízeli mi návrat do armády, ale to jsem odmítl. Ptal jsem se: „A vy jste sloužili za minulého režimu?“ „No, ano,“ bylo mi odpovězeno. Tak jsem jim dal najevo, že víc se nemáme moc o čem bavit.

Jaké byly vaše osudy v 90. letech?

V roce 1992 jsem odešel do důchodu. Nastoupil jsem k firmě Explosive s.r.o. na místo obchodního ředitele. Rád vzpomínám na jejího zakladatele pana Ing. Pavla Bůžka. Své zkušenosti jsem zde využil při likvidaci munice Varšavské smlouvy. Tritol z delaborované munice jsme nabízeli firmám, které prováděly clonové odstřely. To znamenalo hodně cestování, často i po světě. Samozřejmě jsme propagovali naše výrobky, které byly velmi kvalitní.

Vy jste ale také stál u vzniku Společnosti pro trhací techniku a pyrotechniku.

To bychom se museli vrátit do roku 1965. Tehdy se sešla skupina kolegů (rád bych je jmenoval, abych připomněl našim mladým střelmistrům a TVO, že zde opravdu byly a jsou osobnosti, které udělaly mnoho pro naši společnost) Ing. Roman Mečíř a Ing. Ilja Mečířová, Ing. Radovan Poděl, CSc., Ing. Jiří Lukeš, Ing. Luděk Bartoš, Ing. Jaromír Dostál, Ing. Milan Štafl, Ing. Pavel Bůžek) a při Československé vědecko technické společnosti (ČS VTS) založili nejprve Komisi trhací techniky a pyrotechniky, která byla později přejmenována na Společnost trhací techniky a pyrotechniky. Jejím prvním předsedou byl pan Mečíř, kterého později vystřídal Ing. Zdeněk Osner, CSc. Dodnes jde o aktivní společnost, o čemž svědčí, že organizuje pro své členy řadu odborných přednášek a exkurzí – např. na ražbu
tunel Gotar ve Švýcarsku. Podílela se mj. na organizaci 2. světové konference o výbušninách v Praze, účastní
se odborných seminářů Slovenské a Rakouské společnosti střelmistrů a mnoha dalších akcí.